FIELDRECORDING; 2020, LIA Spinnerei, Leipzig
REVIZE; 2020, Galerie Roudnice, Roudnice nad Labem
BROKENGROUND; 2020, (A)VOID Gallery, Prague
THESE WOODS ARE WHERE THE SILENCE HAS COME TO LICK ITS WOUNDS; 2020, Karlin Studios, Prague
The Imprints of materiality and archetypal forms are used here to create paiterly contrasts which represent stylized and abstracted conditions of the Leipzig postindustrial landscape.
-Teraset: Box of material fieldrecordings from the mines around Liepzig and the city streets showing the typical materials such as the coal and the glass from lemonade bottles.
-Teraforms: Scroll painting showing Monument with cultural imprints
-Landmarks: Horizontal scroll with the simple landscape forms
-Globallization: Asymmetricaly polarized globus
kurátor: Jozef Mrva jr.
Výstavu “These woods are where silence has come to lick its wounds” lze chápat jako jistý uroboros, pohybující se mezi přírodou, mýtem a světem umělého. Abych rozvinul, co tím mám na mysli: pokud vezmeme přírodní národy a animistické kulty, můžeme dojít k tomu, že tvorba lokálních božstev a duchů, jež obývají řeky, kameny, stromy či zvířata je spojená s potřebou porozumnět svému okolí a orientovat se v něm. Své okolí interpretujete pomocí mytologie, a sestavíte soubor pravidel z ní vyplývající, abyste dali řád cizímu a nebezpečnému světu. Tyto mýty se proměňují s poznáním vašeho světa a dalo by se říct, že čím víc mu rozumíte, tím jsou božstva benevolentnější a víc krotká. Nesymbolizují již rozmary přírody, která vás může kdykoliv zabít nebo vám zničit život. Když moderní doba, zaštítěná vědou a rozumem proklamovala vítězství nad přírodou, zvítězila též nad mýty, jež považovala za hříčky primitivů a divochů. Mýty měly být poraženy a věci se od té doby jmenují podle přesné taxonomie, jež má poskytovat exaktní kognitivní mapu. Tento pozitivismus však nemohl být dál od pravdy - expanze poznání totiž znamená expanzi neznámého.
Jakub Tajovský tedy v Karlin Studios navrhuje jisté obrácení či navrácení - to, čemu nerozumíme můžeme stále mytologizovat. Jakub spekuluje o umělé přírodě - lidském konstruktu, jež se stává tak komplexní, že mu sami jako tvůrci nedokážeme rozumnět. Musíme si znovu osvojovat prostředky, jak se k něčemu takovému vztahovat. Proto nesou podhoubovité struktury na podlaze zbytky rozteklého písma. Jak moc antropocentrická je představa, že příroda nese sdělení určená právě vám? Pokud věštíte budoucnost z kávové sedliny, není lepší vytvořit kávovou sedlinu, jež bude obsahovat kompletní znakovou sadu jako písmenka v polévce? Tvorba umělé přírody nás tedy obloukem nese k nám samým. Jako náměty sci-fi děl, které prostřednictvím setkání s mimozemšťany nastavují zrcadlo lidstvu, jež čelí úkolu porozumnět něčemu s čím se nesetkalo.
LEVÁ STĚNA: Rckefella I & II; 2020, 90x110cm, pyrografie, březové dřevo, šelak
PRAVÁ STĚNA: Workdesk for datamining; 2020, 90x110cm, pyrografie, bukové dřevo, šelak
Sitting on two chairs; 2020, 90x110cm, pyrografie, bukové dřevo, šelak
ZRCADLOVÁ STĚNA: Still waters run deep; 2020, 90x110cm, pyrografie, březové dřevo, pyrit, holografický pigment, šelak
SYNTHETIC LANDSCAPE; 2020, Galerie FAVU
Audiovizuální performance "Syntetická krajina" je poslední verzí imerzivního prohlížeče Expo_dist. Jedná se o dlouhodobý, neustále mutující interaktivní projekt Jakuba Tajovského, vyvinutý ve spolupráci s programátorem a autorem generativních instalací Jakubem Valtarem, jež sahá až k Tajovského bakalářské práci na FaVU. Jeho obsah prezentovaný v Galerii Favu je výsledkem skupinové spekulace na téma "Syntetická krajina" v rámci online festivalu Uroboros pořádaného pražským centrem DOX a kolektivem designérů ALT.TAB.
"Syntetická krajina" je jako pojem prázdná nádoba, nebo spíše houba, jež čeká naplnění od participantů a spoluautorů, které Jakub k projektu v různých jeho iteracích přizývá. Je to slovní spojení, jež je svým způsobem dostatečně paradoxní, aby vyzývalo k imaginativnímu doplnění. Může znít vlastně obludně. Jako obludná byla však odjakživa vnímaná krajina, jež nebyla podrobena lidskému působení (hic svnt dracones), dnešní vnímání obludnosti označuje naopak její destrukci. Syntetická krajina může označovat simulaci vytvořenou v Matrixu, jež není ničím než náhražkou zdevastované, vytěžené a zastavěné přírody. Krajina však není příroda. Zatímco příroda je abstraktní termín označující místo pro život jako takový a prostor životem utvářený, krajina je subjektivní geografií. Syntetická krajina je tedy krajina námi vytvářená, jejíž “pravidla hry” nemusí být určené podobností s ničím konkrétním. To, co tvoří krajinu krajinou je pocit obklopení, vědomí prostoru, jež lze vytvářet i opisem, metaforami a vizualizacemi, případně videoherním worldbuildingem. Pojem krajiny má však své bytostně subjektivní konotace, které je výhodné prozkoumávat v rámci participativní praxe. Pro někoho je krajina záležitostí fyzického prostoru, pro druhého vnitřním světem duše, zahrnuje fyzické i virtuální sféry.
Projekt syntetická krajina je tedy odnož, nebo podsložka dlouhodobě kultivovaného interaktivního archivu Expo_Dist. Cílenějším zapojením širšího okruhu autorů se pak z individuálního archivu stává platformou pro kolektivní spekulaci. Jakub Tajovský tak testuje způsob, jak v rámci novomediálního jazyka uspořádat konferenci beze slov.
Syntetická krajina: vynález přírody; 2019, Galerie U Prstenu, Praha
Pro Jakuba Tajovského je podstatný materialistický a procesuální přístup k umělecké tvorbě. Jeho práce je jakási simulovaná geologie – autor je ten, kdo vládne technologií, aby díky ní dal průchod protichůdným vlivům, které utváří výslednou podobu díla. Malířské médium rozkládá na prvočinitele, se kterými si hraje a dospívá ke kontraintuitivním závěrům. Míchá své vlastní malířské hmoty a zkoumá vizuální projevy jejich chemických reakcí. Využívá přesnosti strojů k nanášení barvy. Do svých hmot obtiskává pigment inkoustových tiskáren atd...
Tvorba obrazu je dialektikou: syntézou exaktních postupů a nepředvídatelných procesů, jež se navzájem určují. V jeho díle tak přirozeně existuje rozpor přírodního a umělého, exaktního a nahodilého, technologického a geologického.
I název výstavy je paradoxem, který odkazuje na jádro jeho zájmu. Krajina zde není přirozenou, ani umělou, nýbrž syntetickou, což lze chápat jako sloučení obou protikladů. Příroda je vynalázena lidskou činností, přitom je sama spoluautorem svého obrazu.
Pokud mluvíme o vynálezu přírody, myslíme tím tedy vynalézání vztahů a vzájemných vlivů.
Kompozice, jež sama sebe uvádí do pomalého chodu. Proto Jakub Tajovský popíná mřížku mechem a nechá jej zavlažovat systémem, jež je napájený solární power bankou. Proto se jeho malby dolplňují s objekty v systému stalaktit/stalagnát. Proto sestavuje mikro-panorama z objektů vzniklých litím, mícháním a vrstvením, jež připomínají umělé kameny... Nad malbami uvažuje coby nad sítěmi, jež distribuují hmotu, zdroje a síly, je tedy podstatné nejen to, co se odehráva na nich, ale i to, co se odehrává mezi nimi navzájem. Protože při vynalézání krajiny nestačí vymyslet skálu, ale též všechny okolní útvary a síly, jež jí neustále formují.
Výstavu lze chápat jako přechod od makro-měřítka k mikro-světu. V první místnosti se jako
pozorovatelé nacházíme v ptačí perspektivě. Vidíme malbu měsíce, jež se díky svému měřítku stává krajinou a dioramata viděné v celku z dálky. V druhém prostoru sledujeme umělý ekosystém v podobě již zmíněné zavlažované mřížky s mechem a krápníkovitý diptych. Jsme zde uprostřed systémů a geologických útvarů. V následující chodbě a místnosti se nachází obrazy zaplněné předměty v lidském měřítku, pro něž je společný detail podobný leštěnému mramoru odkazující k geologické paměti a téma nástrojů a materiálů rozřiřujících vizuální imaginaci. V poslední místnosti s nízkou kruhovou klenbou jsme pozorovateli mikrosvěta fragmentů, drobných objektů a maleb malých formátů, jež jsou materiálovými variacemi na diagonálu. Pohybujeme se tak napříč modelem umělé přírody, jež pro to, aby fungovala potřebuje jak makro-měřítko, planetární procesy a velké události, tak mikroskopickou interakci na úrovni jednoduchých živočichů a chemikálií. Zároveň si však tato výstava neklade za cíl být exaktním modelem. Jedná se primárně o výzkum v materiálech se synestetickými výsledky, k jehož porozumnění do jisté míry stačí cit a empatie diváka.
kurátor: Jozef Mrva ml.
PERPLEX; Galerie Luxfer, Česká Skalice, 2018
Ripple effect; FUTURA, Praha
http://artviewer.org/ripple-effect-at-futura/
LOCAL MEMORY IS PENETRATED WITH STRANGERS; Vila P651, Praha - Střešovice,
Název výstavy je alegorickou formulí volně se vztahující k místu, kde se výstava odehrává.
Na základě reálií interpretovaných jako vizuální paměť vily P651 vytváří Jakub Tajovský imaginativní místo zabydlené fiktivním obyvatelem.
Vystavené artefakty zde působí jako abstrakní útvary s konkrétními funkcemi, dočasně zabydlují prostor a propůjčují mu fantazii o stylizované realitě. Výstavu můžeme vidět jako snahu o domestikaci iluze, nebo průnik do harmonie prostoru.
Jistá míra neobvyklého vystupování je přirozeností cizince, navázání na místní realitu dotváří novou větev paměti vykreslující „pána domu“. Jinak řečeno, obraz zabydlení tvoří vrstvu „pseudoreality“ prostupující paměť domu, zároveň očekávající prostoupení přizvaným pozorovatelem.
The title is an alegorical formula freely related to the the spot where the exhibition take place. Based on the realms interpreted as a visual memory of Villa P651 Jakub Tajovský creates
imaginary enviroment occupied by fictive resident.
Exposed artefacts acts as abstract units with concrete functions, they temporaly settle the space and land the fantasies about stylized reality to it. We can see this exhibition as attempt for domestication of an illusion or penetration into the harmony of the architecture.
Certain degree of unfamiliar behavior is the nature of the stranger, connection with local realm join new branch of the memory depicting „the master of house“. In other words, image of housing creates a layer of „pseudoreality“ penetrating the memory of the house and aslo expecting permeation by the invited audience.
BLACK MIRROR; Solo offspace, 2017 (diplomová práce)
Černá zrcadla jsou fenomén, který má své kořeny v mystických praktikách. Sloužila jako nástroj pro stimulaci obrazotvornosti. Dnes se tyto magické předměty neváží ke konkrétní tradici, ale jsou opředeny mnhohými příběhy a doměnkami. Tím naplňují svůj účel snad lépe než kdy dřív.
Základním formálním postupem zde byla
mystifikace - figurální prvek byl v obrazech zrcadlen s různou míru stylizace. Bystost opsaná ve výstavě může být divákovým průvodcem, který se ve snaze vysvětlit své materiální ukotvení občas ztrací divákově imaginaci.
Volný způsobem zde byl ilustrován efekt černého zrcadla, jehož nepřirozené reflexe stimulují
obrazotvornost pozorovatele a prý umožňují vidět i démony.
...
Other side of the moon; Galerie FAVU, Brno, 2017
Salon Artikl; Fait Gallery, Brno, 2016
Blízké setkání; with Jozef Mrva, Kurátor: Lenore Jurkyová; Galerie Mladých TIC Brno, 2016
Jako obraz; NOD, Praha, 2016
