Pro Jakuba Tajovského je podstatný materialistický a procesuální přístup k umělecké tvorbě. Jeho práce je jakási simulovaná geologie – autor je ten, kdo vládne technologií, aby díky ní dal průchod protichůdným vlivům, které utváří výslednou podobu díla. Malířské médium rozkládá na prvočinitele, se kterými si hraje a dospívá ke kontraintuitivním závěrům. Míchá své vlastní malířské hmoty a zkoumá vizuální projevy jejich chemických reakcí. Využívá přesnosti strojů k nanášení barvy. Do svých hmot obtiskává pigment inkoustových tiskáren atd...

Tvorba obrazu je dialektikou: syntézou exaktních postupů a nepředvídatelných procesů, jež se navzájem určují. V jeho díle tak přirozeně existuje rozpor přírodního a umělého, exaktního a nahodilého, technologického a geologického.

      I název výstavy je paradoxem, který odkazuje na jádro jeho zájmu. Krajina zde není přirozenou, ani umělou, nýbrž syntetickou, což lze chápat jako sloučení obou protikladů. Příroda je vynalázena lidskou činností, přitom je sama spoluautorem svého obrazu.
      Pokud mluvíme o vynálezu přírody, myslíme tím tedy vynalézání vztahů a vzájemných vlivů.
Kompozice, jež sama sebe uvádí do pomalého chodu. Proto Jakub Tajovský popíná mřížku mechem a nechá jej zavlažovat systémem, jež je napájený solární power bankou. Proto se jeho malby dolplňují s objekty v systému stalaktit/stalagnát. Proto sestavuje mikro-panorama z objektů vzniklých litím, mícháním a vrstvením, jež připomínají umělé kameny... Nad malbami uvažuje coby nad sítěmi, jež distribuují hmotu, zdroje a síly, je tedy podstatné nejen to, co se odehráva na nich, ale i to, co se odehrává mezi nimi navzájem. Protože při vynalézání krajiny nestačí vymyslet skálu, ale též všechny okolní útvary a síly, jež jí neustále formují.
      Výstavu lze chápat jako přechod od makro-měřítka k mikro-světu. V první místnosti se jako
pozorovatelé nacházíme v ptačí perspektivě. Vidíme malbu měsíce, jež se díky svému měřítku stává krajinou a dioramata viděné v celku z dálky. V druhém prostoru sledujeme umělý ekosystém v podobě již zmíněné zavlažované mřížky s mechem a krápníkovitý diptych. Jsme zde uprostřed systémů a geologických útvarů. V následující chodbě a místnosti se nachází obrazy zaplněné předměty v lidském měřítku, pro něž je společný detail podobný leštěnému mramoru odkazující k geologické paměti a téma nástrojů a materiálů rozřiřujících vizuální imaginaci. V poslední místnosti s nízkou kruhovou klenbou jsme pozorovateli mikrosvěta fragmentů, drobných objektů a maleb malých formátů, jež jsou materiálovými variacemi na diagonálu. Pohybujeme se tak napříč modelem umělé přírody, jež pro to, aby fungovala potřebuje jak makro-měřítko, planetární procesy a velké události, tak mikroskopickou interakci na úrovni jednoduchých živočichů a chemikálií. Zároveň si však tato výstava neklade za cíl být exaktním modelem. Jedná se primárně o výzkum v materiálech se synestetickými výsledky, k jehož porozumnění do jisté míry stačí cit a empatie diváka.

kurátor: Jozef Mrva ml.